2.9.1968

Krátce po mých šestých narozeninách se maminka sbalila a beze slova odjela na rok do Bezejovic. Domluvila se s panem Zemanem, který byl občanským povoláním ředitel zemědělského učiliště, že ji zaměstná jako vychovatelku dospívajících učňů na statku v Bezejovicích u Benešova. Maminka jako vychovatelka tak mohla prožít celý rok na venkově mezi mladými lidmi, notabene mužského pohlaví, a hlavně mohla celý rok rajtovat na koních. Andreu vzala s sebou.

Dědeček, který se právě na začátku léta stal důchodcem, mě dostal na starost, protože jsem právě nastupovala do první třídy. Ani nevím, kolikrát jsem během následujícího roku svoji maminku viděla, nevzpomínám si. Pamatuji si jen, že mě první den doprovodila do školy. Ten den se nedá zapomenout.

Bylo pondělí 2. září 1968, den mých šestých narozenin, dvanáct dní po okupaci. Moc jsem se na první školní den těšila a doufala jsem, že už budu mít školní aktovku jako moje kamarádka od jeslí Pavla D., která ji už od jara nosila na zádech po Vokovicích. Jelikož mi ji půjčila na vyzkoušení, věděla jsem, jaký je to pocit mít na zádech školní tašku! Já jsem první den šla do školy jen s kabelkou, kterou jsme dostaly s Andreou od Mikuláše.

Na bahnitém úhoru u naší školy stála vyřazená tramvaj sloužící jako kůlna pro dělníky, co stavěli novou Leninovu třídu, prospekt podle sovětského vzoru, který spojoval město s letištěm. Na tramvaji bylo to ráno v pondělí 2. 9. 1968 napsáno bílou barvou:

"Захватчики, идите домой!"

Andrea, která už uměla číst, se pokoušela nápis přeslabikovat, ale nešlo jí to.

"Mami, ty písmena jsou divný."

"To je azbuka, Andreo."

"A to je jiná řeč, mami?"

"Ruština."

"A co je tam, maminko, napsáno?" zeptala se Andrea. "Okupanti, táhněte domů."

"Mami, a co je to kupant?" zeptala jsem se já.

"To říkaj těm tankům, aby jely domů," vysvětlila mi stroze Pavla.

"Vidíš, Betýnko, Pavle to myslí!" řekla maminka.

Takže "kupant" bude nejspíš znamenat tank, usoudila jsem, zdálo se mi to logické, protože se vlastně jedná o docela podobné slovo. Stály jsme s Andreou a Pavlou D. před čerstvě popsanou tramvají a maminka nás vyfotila svým fotoaparátem značky Flexaret.