Tajné souvislosti

Maminka občas šila na šlapacím šicím stroji značky Singer, který patřil babičce Anice a stál ve vokovické kuchyni v rohu, přičemž úplně stejnou Singrovku měla i babička Landovská v hlavním pokoji v Pardubicích. Drnčení těchto identických šlapacích šicích strojů patřilo ke zvukům mého dětství.

Neustálá výroba a spravování šatstva byla běžná činnost ve všech tehdejších domácnostech a patřila ke kuchyňskému provozu. Ovládaly ji většinou skoro všechny dospělé ženy, dokonce i takové jako moje maminka.

Občas nám spíchla šaty z nějakých kousků květovaných látek, které byly uloženy v kuchyňské „lavici“ a čekaly, až přijde jejich čas. A ze zbytků pak tatínkovi ušila slipy, které se v té době ještě nedaly koupit, protože v socialismu nosili muži trenýrky, a táta, už dávno obeznámen s tím, co se děje ve světě, slipy vyžadoval. Musely se doma ušít podle jakéhosi vzácného střihu, který si nechal otec vyrobit v nějaké divadelní krejčovně a střežil ho jako oko v hlavě.

Pamatuji se, že tento lev salónů a lamač ženských srdcí měl pod večerním oblekem, pod americkými texaskami či pod kostýmem spisovatele Astrova květované slipy rozjásaných barev, stejných jako na zástěrkách, které jsme musely mít do školky a které se rovněž nedaly koupit, ale jenom doma ušít.

Pamatuji si, jak významné pro mne bylo vědomí, že s otcem nějakým tajným způsobem souvisím, bylo pro mne nanejvýš důležité, že mne s ním něco skrytého spojuje.

Když jsem ho jednou viděla v šatnách Činoherního klubu, jak tam pobíhá ve svých květovaných světlezelených slipech, měla jsem pocit, že bylo prozrazeno tajemství. Tehdy ale tento můj trapný pocit zastínil zážitek s Helenkou Růžičkovou, která se zrovna oblékala do kostýmu hejtmanky z Revizora a měla na sobě prádlo takových rozměrů a přitom se pohybovala spontánně po celém zákulisí, že utajování tátových barevných slipů bylo vedle této reality naprosto nepatřičné. Právě se zkoušelo se ctěným hostem divadla s ruským hercem Olegem Tabakovem, který přijel do Činoherního klubu zahrát Chlestakova.

Oleg Tabakov, slavný Rus, mluvil pouze rusky, a přesto všem rozuměl a všichni rozuměli jemu, byl neuvěřitelně euforický a dokázal rozparádit celý Činoherní klub. Helenka Růžičková, Josef Abrhám, Jirka Hrzán, Franta Husák, pan Hálek, Jiří Čepek i můj táta začali vzájemně inspirováni sršet takovou srandu, že se tam v těch šatnách všichni váleli smíchy. Helenka jen v podprsence a ve spoďárech chrlila jeden vtip za druhým, táta ve svých květovaných slipech za ní nezaostával, noblesní kolega „Abrc“ trousil frky půlkou úst, jakoby mimochodem, Franta Husák reagoval s jakousi roztomilou, chytře dávkovanou naivitou a Hrzán vynalézavě rozmazával již ukončený vtip, a nikdo už ani neměl sílu se nadechnout k novému výbuchu smíchu.

„Já už nemužůůůů!“ kvílela Jana Břežková a nikdo se nemohl smíchy ani doobléknout, natož vyjít na jeviště a začít oprašovat Revizora s rusky mluvícím Olegem Tabakovem. Další herci včetně Pepy Somra a pana Hálka udrolovali komentáře, které by se daly tesat. Všichni byli opravdu neskonale vtipní a mě tehdy napadla nebezpečná myšlenka, že snad nemá cenu trávit život nikde jinde než právě a jedině u divadla, a stálo mě pak hodně sil, když jsem toto přesvědčení byla nucena pod tíhou životních okolností revidovat. Tabakov se tehdy rychle pro svíjel oběma šatnami jako had, byl pořád všude a rovněž dlouho jenom ve spodkách, v té době ještě mladistvě štíhlý, brebentil rusky a všem dámám, včetně mě, každou chvíli líbal ruku. Bylo mi necelých šest let. Garderobiérce Zdeničce se nedařilo nikomu pomoci doobléknout si kostým, protože se sama pořád prohýbala smíchy, a pan Štibich marně naléhavě hlásil začátek zkoušky.

Celé představení se pak konalo ve znamení započaté legrace v šatnách. Tátovi, který hrál hejtmana a byl štěstím bez sebe, že mu někdo nahrává rusky, zůstalo v ruce zábradlí, když vběhl na jeviště s trochu větším rozběhem, a Tabakov si „ustlal na prsou Heleny Růžičkové“, což „se pak nechalo“ neboli „Kačer to koupil“, abych použila výrazy, které patří k divadelnímu slangu. Tato zkouška s Tabakovem, a ještě asi dvě odehraná představení se pak stala v divadelním světě legendou popsanou v mnoha knihách jako oslavovaný divadelní počin a patří do všech vzpomínek na bohatýrské časy Činoherního klubu.

Já jsem tehdy samozřejmě netušila, jaké dary mi dává osud, když mám v paměti vzpomínky na takovéto chvíle. Nevěděla jsem tehdy, že je to požehnání na celý život.