Bulharsko

Strýc Jiří zjistil, že podle jízdenek je vše v pořádku a že paní s dcerkou k nám patří, protože se jedná o šestilůžkové kupé. Takže jsme se představily. Jmenovaly se Štemberkovy a paní, která vypadala stejně stará jako babička, byla maminkou holčičky Evičky, jen o rok starší než já. Paní Štemberková byla stejně korpulentní jako babička, ale ještě o hlavu vyšší, takže bylo těžké si představit, jak se do kupé všichni poskládáme i se šesti kufry! Jirka šel zjistit, jestli by se pro paní Štemberkovou nedalo za příplatek sehnat nějaké jiné kupé, ale rychle se vrátil a sdělil nám, že vlak má o jeden vagón méně, takže někteří cestující nemají kupé žádné. Rychle jsme se začaly zařizovat v šesti. Dědečkové a Jirka to nakonec vymysleli výborně. Dole budou spát babička a paní Štemberková, protože se nedá předpokládat, že by tyto dvě dámy byly schopné lézt po úzkém sklápěcím žebříku, uprostřed budeme my s Andreou na jednom lůžku, na protějším cizí holčička a nahoře budou pohromadě všechny kufry a naproti Helena. Báječné!

Moc jsem se do Bulharska těšila, ale že to bude takováhle paráda už cestou, to jsem nevěděla!

Babička a paní Štemberková si rozuměly. Cestu vlakem nevnímaly jako báječnou, pořád se jim něco nelíbilo, vzdychaly, bolely je nohy, které měly velmi podobné, totiž plné křečových žil, a pořád si je dávaly na lavice, takže jsme musely být nahoře, i kdybychom nechtěly. Ale my jsme chtěly. Pak paní Štemberkovou a babičku bolela záda, což koneckonců není divu, protože prostřední lůžko bylo zavěšeno tak nízko, že by musel být člověk trpaslík, aby se pod ním mohl vsedě narovnat. Nějakou tu hodinku dvě by se to jistě dalo vydržet, ale to nebyl náš případ. Helena, která byla ubytována úplně nahoře, spala celou cestu, jenom na hranicích vyndala zpod polštáře pas a vykoukla na celníka. Nesměly jsme na ni při lezení šlapat. Ale když se nám to stalo, protože jsme lezly imrvére, tak se ohnala a jednu nám vyťala. Když stál vlak dlouho ve stanici, Helena vylezla před vagón a kouřila. S nikým nepronesla jediné slovo, pak zase vyšplhala nahoru, dala si deku přes hlavu a spala.

K pasu naší babičky byly vystaveny dva cestovní doklady pro mne a pro Andreu na naši první zahraniční cestu, s Pramenem Pardubice do Bulharska. Už jsem zapomněla, že doklad byl i v ruštině.

Občas jsme někde stáli i hodinu, ale nemohli jsme se vzdálit od vlaku, ani na nádražní záchod, protože průvodčí nevěděli, kdy zase pojedeme dál. Stáli jsme vždycky daleko od nádražní budovy a často i od ostatních vlaků, a přitom bychom si tak rády byly došly na opravdový záchod. Ten vlakový byl totiž nesmírně špinavý a mohly jsme na něj jen v doprovodu babičky, která nás vždycky držela ve výšce nad podělanou mísou, a občas to s námi tak trhlo, že byl zázrak, že nás babička do těch sraček neupustila. A to jsme ve vlaku ještě nevěděly, jaké záchody nás čekají v Bulharsku.

"Řeknu vam, pani Landovska, tohle jsem tedy nečekala. Takhle dlouho se trmacet! A v takovyhle podminkach!"

"Moře je moře, paní Štemberková."

"My už zme na cestě o jednu noc dyl než vy. Jedeme až z Ostravy! A pak cely den na nadraži… Esli to za to stoji?" vzdychla dáma odevzdaně.

"Naše žáby ještě nikdy moře neviděly, víte?" vysvětlila jí babička.

"No, však my taky jedeme poprve! Ale nevim, nevim, esli bych chtěla jet eště podruhy…"

"Kvůli dětem, víte? U moře to bude príma, uvidíte," povzbuzovala babička dámu. "Ale jak říkám, pani Štemberková, vloni to ještě bylo něco úplně jinýho, nevím, co se to letos děje?"

"Babi, já se hrozně těšim na záchod," řekla jsem.

"No, však uvidíš...," zvedla babička tajemně jedno obočí a zadívala se z okna na vysoké zalesněné hory.