Vokovická polévka

Hlavním chodem při jídle ve vokovické kuchyni byla většinou "vodovka", což byla polévka výhradně ze slané vody, ke které se jedl suchý chléb. V polévce většinou neplavalo vůbec nic, anebo jeden kousek zeleniny, ovšem velice maličký. Nejoblíbenější u nás dětí byla takzvaná "vajíčkovka", což byl název velmi vznešený, protože polévka byla připravena tak, že několikalitrový hrnec horké, osolené a opepřené vody byl zabarven jedním syrovým vejcem.

Dědeček i strýc tyto polévky milovali a svorně je opěvovali. Ještě než jsme se všichni sesedli ke stolu, kde na pomačkaných ubrouscích bylo prostřeno podle přísných zásad slušného stolování věhlasného Gutha-Jarkovského, nalámal si každý do svého talíře po dvou krajících chleba.

"Poléééévka…" vrněl strýc.

"Není ředěná?" ptal se ostražitě děda.

"Prdlajs, tatíčku, jestli se ti nelíbí, nemusíš to jíst," hbitě opáčila babička.

"Pravda, pravda," potvrdil ironicky strýc a dodal:

"U nás se polévky neředí. Tak jako se v socialismu nezdražuje." A nalámal si do talíře třetí krajíc chleba.

"Prdlajs a ještě jednou prdlajs, máme novou, ta včerejší už je snědená," použila babička svůj nejsilnější vulgarismus.

Rituály nad polévkou ve Vokovicích mi evokují židovskou anekdotu, která zcela jasně popisuje práci s vědomím. Pokud byl blahobyt, měl každý slanečka. Když se časy zhoršily, byl uprostřed stolu jeden slaneček pro všechny a každý si o slanečka otíral svůj chleba, a když se, nedej bože, přihoršilo ještě víc, zůstával pořád uprostřed stolu talíř, na kterém předtím býval servírován slaneček, a stolovníci si svůj krajíc chleba otírali o prázdný talíř. Nikdo by si netroufl ani pomyslet, že jí k večeři suchý chléb! Večeřel chléb a vědomí slanečka.

Tato "anekdota" nápadně připomíná polévky ve Vokovicích. Jednalo se totiž, jak se mi to jeví dnes, také o "vědomí" polévky. O jakýsi "kód polévky", který prohříval mé dětství. Ale ne každý, kdo se zvenku k této naší polévce nachomýtl, znal význam tohoto "kódu", a pak se samozřejmě mohlo přihodit, že chybně "posuzoval" polévku podle měřítek zvenku. Nejeden otcův kamarád, který se nějakým zázrakem ocitl v naší vokovické kuchyni, pro vnější svět jinak hermeticky uzavřené, žertoval pak ve svých pamětech nebo v denících anebo při různých verbálních exhibicích o našich polévkách a budil tím značné veselí. Pavel Juráček, jeden ze základních tátových kamarádů, psal ve svých Denících o chudobě hercovy rodiny a kromě toho, že se zmínil o zařízení bytu, a o tom, že jedna z nás nemá svoji postýlku a spí na rozkládacím křesle, psal i o horké, slané vodě, považované za polévku. Václav Havel, v té době také základní otcův kamarád, ale již slavný dramatik, byl jasnozřivější a blíž pravdě, protože řekl, "že nelze věci posuzovat prrvoplánově a je třeba jim ponechat i jejich skrryté, na prrvní pohled neviditelné kvality", a za pohoštění vokovickou polévkou poděkoval babičce slovy:

"Děkuji vám za tu výborrnou tekutinu, příjemně mne prohřála. To bych ani nečekal." Myslím, že Václav Havel naprosto přesně pochopil podstatu věci.