Mařka

Za první republiky už víckrát zmíněná prateta Mařka, tedy Marusja Gendrichovna Landovská, dědečkova sestra, byla ještě plná síly. Byla to ta, co po roce 1926 odjela dál na Západ, do sladké Francie, kam kdysi jezdívali bohatí Rusové z carského Ruska tak rádi. Ale to ještě nebyli vyhnanci. Než odtud Mařka odjela, prožila v Československu důležité roky, kdy hledala manžela. Stál tady o ní bezruký fotograf, doslova prý "za ní pálil", vyprávěla nám babička Jarmila, která to převzala od své tchyně Anny. Ano, je řeč o velkém fotografovi Josefu Sudkovi, který nabízel ruku (tu jednu, co měl) mé pratetě Mařce. Ale její máma Anna jí nepožehnala:

"Neber si ho, nemá ruku. Neuživí tě."

Krásná fotografie zasněné Mařky, která nám zůstala, je s největší pravděpodobností z jeho ateliéru. Byla zahrabaná mezi ostatními fotografiemi desítky let, pochází z doby, kdy ještě Sudek nebyl tím, kým je dnes, když už tu není. Totiž z doby, kdy byl člověk z masa a kostí a byl zamilovaný do mojí mladé pratety. Mařka si tehdy vzala místo fotografa Sudka bělogvardějce, který se do Československa dostal ze stejných důvodů jako všichni Rusové tou dobou a který se jmenoval Ustinov. Toho jí babička Anna povolila. A jak to dopadlo? Mařka od tohoto svého manžela utekla hned o svatební noci a nikdy nikomu neřekla proč. Za půl roku byla rozvedená. Slyšela jsem, jak jednou babička Jarmila šeptem vypravuje mojí mamince:

"Prý neřekla ani svojí mámě, co se tehdy stalo. A to víš, Helenko, že bába Anna jí nutila, ať se vrátí k manželovi. Ať nedělá scény! Nechtěla ji mít na krku."