Hovory „EL“

Ještě horší, než odchody do divadla byly jeho odjezdy na zájezdy. V době své největší slávy, v roce 1971, ještě před zákazem a pak i krátký čas po něm, jezdíval otec na svá vystoupení, která se jmenovala Hovory L podle vzoru Hovorů H, které už od šedesátých let provozoval s obrovským ohlasem o generaci starší kolega Miroslav Horníček, mimochodem jeden z našich sousedů v Kytlici. O Hovorech L, nevím skoro nic, zůstalo nám po nich pár fotografií, kde je vidět, jak táta sedí v saku u mikrofonu, asi mluví, gestikuluje a v ruce drží cigaretu. Za ním stojí blondýna ve zvonových kalhotách s výčesem, což byla jeho hosteska Alenka Klocová, jejíž jméno zpíval v jedné ze svých oslavných písní strýc Jiří, stejně jako jméno manažera těchto zájezdů Viktora Oktábce, a to na nápěv Běhá Rumcajs po lese.

Oslavná píseň a vzpomínka na realitu tatínkových „odjezdů“ na populární a dobře prodávaná vystoupení, kde se diváci váleli smíchy, jsou poněkud v rozporu, protože pro nás doma, to, co předcházelo Hovorům L, až taková sranda nebyla. Ba právě naopak, bývaly to chvíle trpné a není ani utěšující, že se nad tatínkovými vtipnými příhodami někdo pobavil, my doma jsme se jeho zájezdů všichni báli. Odjezdová dramata nepramenila z přesné hodiny odjezdu, jako u odchodů do divadla, ale spíš z faktu, že tatínek potřeboval mít sbalený kufr, kde měla být jedna nebo více vyžehlených košil, podle počtu vystoupení, a pak oblek čítající tři kusy: kalhoty, vestu a sako. Nevím, kdo mu nakukal, že za jeho sbalený kufr nese odpovědnost matka, protože tento našeptávač je zodpovědný za traumata, která nám přivodilo několik velkolepých scén v naší vokovické předsíni. Ty probíhaly buď před odjezdem, anebo bezprostředně po příjezdu tatínka z jeho humorných vystoupení.

Syžet minidramat se odvíjel výhradně od obsahu kufru. Maminka na balení kufrů nebyla moc dobrá. Vím o tom svoje, protože jsme na všech letních táborech, a ještě hůř na lyžařských výcvicích, byly se sestrou tradičně nejhůř sbalené ze všech frekventantů. My jsme to se sestrou nějak přežily, ale tatínkovy tři kusy obleku na vystoupení, to bylo něco jiného! Představuji si, jak přijel někdy odpoledne na malé město do jediného hotelu na náměstí, a hle! Neměl kalhoty! Co měl, chudák, dělat? Anebo jindy měl košili zapranou tak, že v ní vypadal jako žíhaný bílý tygr. Během vystoupení se potil a zuřil, protože si nemohl sundat sako, a to měl dělat srandu! Je jisté, že celý večer myslel na jediné: jak matku po příjezdu domů zaškrtí.

Nikdo si totiž neumí představit peklo, které se rozpoutalo, když se z podobného zájezdu vrátil do předsíně vokovického bytu. Byl to řev, že by se i čerti lekli. Hulákal a házel kufrem, metal těmi nedostatečně ošetřenými kusy oblečení, a to maminka ani nemusela být ještě doma, ale my jsme to z kuchyně s babičkou a s dědečkem všechno slyšeli a tuhla nám krev v žilách. Prarodiče se tvářili, jako by se nechumelilo, jako by někde v hloubi domu chrastila myš, ale věřím, že ani jim tehdy nebylo do zpěvu. Obávali jsme se o maminku, až se vrátí, ale ta se většinou nenechala vyvést z míry a zjevně si velkou hlavu nedělala. Slyšeli jsme do kuchyně jenom útržky:

„No, tak byla trochu zapraná košile! No!“

„Trochu?!“ řval otec. „Nemohl jsem se ani slíknout!“

„No a co?“

„Jak jsi to vůbec dokázala? Tohle udělat s bílou košilí!“

„Vyprala jsem ji. A tohle mám za to!“

„Taková prasárna!“

„Aby ses z toho náhodou neposral!“

„Cože? Co si to dovoluješ? Víš, kdo já jsem?“ šílel otec.

„Heleno, jsou tady děti!“ volal z kuchyně dědeček směrem k předsíni.

„Víš, kdo já jsem?!?“ vytáhl otec svůj oblíbený refrén. „Já jsem totiž Pavel Landovský!“

„To jsem nevěděla! Kdybys mi to neřek…,“opáčila mu matka.

„V čem jsem měl jít na jeviště? Ty!“ hřímal otec.

A pak následovaly na adresu matky nesmírně vulgární výrazy, s nimiž mě otec takto bezděčně s předstihem seznámil.

Ale v tu chvíli jsem s otcem hluboce cítila, i když mnohem silnější emoce, než soucit s otcem byl strach o maminku a o nás o všechny. Morálně bych se k němu ráda připojila, ale tušila jsem, že je to nebezpečné, a raději jsem zůstala v roli pozorovatele a tím si důkladně osvojila prověřenou metodu babičky a dědečka „dělat jakoby nic, jako by někde v hloubi domu chrastila myš“. Skrývat hrůzu a zastírat emoce jsem se ve svém dětství naučila přímo skvěle.