Ženich

Kdo nesportoval, nečetl, nehrál tenis, nechodil na dlouhé túry, v létě denně neplaval a v zimě nelyžoval či nebruslil, byl pro mé vokovické prarodiče nižší vývojový typ člověka, s nímž dědeček či babička sotva ztratili slovo.

Muselo být pro ně svého času opravdovým utrpením, když si moje mladičká matka přivedla domů mého otce – hereckého eléva Pavla Landovského. Můj táta nikdy nesportoval, co si pamatuji, neudělal krok pěšky, zajímal se o nejrůznější požitky a ze všeho nejvíce ho vzrušoval společenský život. Miloval jízdu v autě a nade vše pak své kamarády, s nimiž se rád oddával co nejbizarnějším společenským dobrodružstvím. Mimo jiné i různým happeningům, jak se později tato nekonformní tvořivá setkání začala pojmenovávat, společenským událostem kulturním i nekulturním, tematizovaným pijatykám a soukromým žranicím, kde táta většinou spontánně zaujal roli lidového vypravěče. V neposlední řadě, a to není žádné tajemství a nikdy nebylo, se táta rád věnoval různým milostným eskapádám.

To, že si moje matka přivedla otce domů, vlastně není řečeno úplně přesně. Poté co bylo v roce 1963 zrušeno a navždy zavřeno klatovské divadlo, s ní prostě jako její právoplatný manžel přišel do Prahy, kde měla trvalé bydliště ve Vokovicích u svých rodičů. V Klatovech se moji rodiče na začátku nové divadelní sezóny v roce 1961 poznali, záhy jsem byla zcela nečekaně počata a o rok později, v první den jejich druhé společné divadelní sezóny 1962/63, jsem se narodila. Třetí společnou divadelní sezónu už začínali oba moji rodiče v Praze a můj první rok života byl zároveň posledním rokem existence klatovského divadla.

Maminka se vdávala necelý rok potom, co "utekla k divadlu", jak sama říká, a tatínek, šestadvacetiletý začínající herec, který se pokoušel již třetím rokem "prorazit" u divadla, měl právě po prodloužené vojenské službě, kde půl roku nasluhoval tresty za svou vzpurnost a neposlušnost. Byl nešťastně rozvedený a nepředstavoval zrovna typ ženicha, po kterém by kteříkoli rodiče pro svou dceru pošilhávali.