Pramen Pardubice
V horký podvečer druhého dne jsme vjeli na veliké, neuvěřitelně špinavé a možná svého času honosné nádraží. Peróny byly zakryté zbytky secesních prosklených přístřešků a pod nánosem černé kolomazi se dala vytušit původní dlažba na nástupištích. Všude byla zažraná letitá špína, skrumáže odpadků a hnijících slupek od ovoce. Tento typ nepořádku jsme neznaly. Bukurešť. Hlavní město Rumunska. Uprostřed černého nástupiště stál oligofrenní muž s hadicí a kropil perón. Dělal to nesystematicky a tupě, ale bylo vidět, že koná, jak nejlépe dokáže. Po vlaku šel hlas, že tady konečně doplníme vodu, ale měli jsme přísný zákaz vystoupit na perón. Najednou jsme uviděly, jak ze schůdků seskočila naše teta Helena a v plavkách a bosa míří vstříc muži s hadicí. Helena výrazně připomínala Marilyn Monroe, takže v plavkách na špinavém nástupišti působila jako zjevení. Oligofrenní muž svěsil dolní sanici a tupě zíraje na Helenu ustřikoval z hadice někam pod vlak. Helena šla až k němu a velmi výmluvným gestem mu naznačila, ať ji tou hadicí celou osprchuje. Zase takový blb to asi nebyl, protože její gesto pochopil okamžitě a radostně začal Helenu kropit a vydávat přitom hýkavé zvuky. V ten moment se všechna okna chodbičky vlaku zaplnila diváky Pramenu Pardubice. Když babička zjistila, co zvedlo všechny cestující z lůžek, a když viděla hýkajícího uklízeče, jak radostně obstřikuje Helenu hadicí, a ta se před ním natřásá se vztyčenýma rukama a slastně mhouří oči, nezvykle se dopálila:
"Heleno, jestli mě máš jen trochu ráda, okamžitě poď zpátky do vlaku!"
Helena jen nakrčila nos a škubla ramenem, jako by ji obtěžovala moucha.
"Dívá se celej vlak. Slyšíš? Poď dovnitř!"
PRAMEN PARDUBICE v prvomájovém průvodu, uprostřed
„děvčat“, (jak babička říkala) je v baretu i naše babička
Jarmila Landovská
Viděla jsem v babiččiných očích záblesk zoufalství. A přitom jsem cítila, že to, co Helena, by měl chuť z našeho vlaku udělat každý druhý. Kdyby s námi byla maminka, určitě by ji napadlo totéž. I když jí by se asi nelíbil ten zaměstnanec dráhy. Helena ale nebyla na muže vybíravá a i při své nevšední kráse se bavila úplně s každým.
"Babi, já se chci taky nechat pokropit, můžu?" zkusila jsem to.
"Ať tě to ani nenapadne!"
Takhle zuřivou babičku jsem ještě neviděla!
"Heleno, to ti nikdy nezapomenu!" zvolala nakonec a vrátila se do kupé, kde se podjala mlčet a s hořce sevřenými rty hleděla úkosem stranou.